K zamyšlení

„Květiny jsou našimi věrnými přáteli v radosti či smutku. Jíme, pijeme, zpíváme, tančíme a koketujeme s nimi. S květinami jsou spojeny svatby a křty. Neodvažujeme se bez nich zemřít. S lilií jsme se účastnili bohoslužeb, s lotosem jsme meditovali, do bitevního šiku jsme se řadili s růží a chryzantémou. Dokonce jsme se odvážili i mluvit jazykem květin. Jak bychom bez nich mohli žít? Představa světa oloupeného o jejich přítomnost je hrozivá. Jakou útěchu přinášejí k posteli nemocného? Jejich klidná něha nám navrací pomíjivou důvěru ve vesmír. Když ležíme v prachu, jsou to květiny, které se v lítosti chvějí na našich hrobech.

Povězte mi, něžné květy, slzičky hvězd, když stojíte v zahradě a nakláníte hlavičky ke včelkám zpívajícím o rose a slunečních paprscích, zdalipak tušíte, jaký hrozný osud vás čeká? Možná květiny plně oceňují význam své oběti. Nejsou zbabělé jako lidé. Některé květiny jdou radostně na smrt — zcela jistě tak činí japonské třešňové květy, když se volně nechávají unášet větrem. Okamžik poletují jako okrášlená oblaka a tančí nad křišťálovými potoky, a pak na smějících se vodách odplouvají pryč, jako by říkaly: ‚Sbohem, jaro! Odcházíme na Věčnost!'“