Inspirace
Když nám někdo (očekávaně) zemře,
první věc, kterou udělejme je NIC.
Nikam neběžme a nevolejme zdravotní sestru.
Nebereme do ruky telefon.
Zhluboka se nadechněme
a vnímejme skutečnou velikost této chvíle.
Být nablízku našim milovaným
v okamžiku jejich odchodu z tohoto světa
je časem hluboké milosti.
Když naposledy vydechnou,
prostor je naplněn ohromnou posvátností.
Závoj mezi dvěma světy se poodhrne.
Jsme tak nepřipravení a nezkušení v tom,
jak být se smrtí že když přijde,
přemůže nás někdy panika.
„Ach! Je mrtvý/á!“
Víme, že náš blízký umírá a zemře,
tedy to, že jsou mrtví není překvapení.
Nejde o problém, který by bylo potřeba řešit.
Je to velmi smutné, ale není to důvod k panice.
Je-li něco po jejich smrti potřeba,
tak je to hluboký nádech a výdech,
zastavení se a skutečná přítomnost tomu
co se stalo a co se děje.
Jsme-li doma, můžeme dát vařit vodu
a uvařit si čaj.
Sednout si k posteli a vnímat atmosféru v místnosti.
Co se teď s námi děje?
Co se teď děje s ní/ním?
Je tu něco nebo někdo, kdo jim na jejich cestě pomáhá?
Nalaďme se, napojme se
na všechnu tu přítomnou nádheru a tajemství.
Když se na chvíli zastavíme,
dává to naší duši příležitost se vz-pamatovat.
Protože jakkoliv jsme na smrti blízkého člověka připraveni,
je to vždy svým způsobem šok.
Jestliže ihned naskočíme do módu konání,
když hned zavoláme záchranku, hospic,
už nebudeme mít možnost vstřebat
velikost toho, co se právě stalo.
Dopřejme si pět nebo deset minut. Možná patnáct.
Jen buďme. Spočiňme. Je to čas, který se už nikdy nevrátí,
pokud si jej nedopřejeme právě teď.
Poté udělejme tu nejmenší věc, kterou můžeme.
Zavolejme jednomu člověku, kterému je třeba zavolat.
Zapojme tu část systému, pro kterou je teď čas,
ale udělejme to velmi jemně a pomalu.
Konejme velmi, velmi, velmi pomalu,
protože toto je čas
kdy se tělo a duše snadno rozdělí.
Tělo zemřelé/ho už je dávno napřed,
ale duše mu nestačí.
Máme-li možnost být tiší a přítomní, udělejme to.
Je to prostor připustit a přijmout.
Začít se přizpůsobovat tomu,
co se právě stalo a co to znamená.
Tak budeme lépe připraveni
až vlak, který se teď pomalu rozjíždí,
nabere rychlost a bude potřeba zařídit
všechny záležitosti spojené s úmrtím člověka.
Později už nebude mnoho příležitostí chytit dech.
Teď je ta chvíle.
Být vědomě přítomni v okamžicích po smrti
je mimořádně vzácný dar pro nás samotné,
pro ty kolem nás i pro člověka, který právě zemřel.
Jsou od nás vzdáleni zatím jen na tloušťku vlasu.
Právě se vydávají na novou cestu
do světa, ve kterém nepotřebují tělo.
Když se nám podaří zachovat kolem jejich těla
a v prostoru místnosti pokoj a klid,
mohou se vydat na cestu v krásné atmosféře.
Je to naše služba oběma stranám závoje.
Text: Sarah Kerr (Death Doula)
Slova si můžete také poslechnout živě od autorky: https://www.youtube.com/watch?v=Q7mG0ZAym0w
Český překlad: Kateřina Grofová
Přidat komentář