Trocha poesie…

Jezero

Tak neustále čímsi hnáni k novým břehům

ve věčné temnotě bloudíme k svítání.

Což hodit nesmíme snad přes oceán věků

už kotvu k přistání?

Stěží ó jezero, jsme tedy o rok dále.

K tvým vlnám předrahým, kde měla se mnou být,

si sednout přicházím, hled sám, na tento kámen,

kde sedávala dřív.

Tenkrát jsi jako dnes hučelo v hloubi skal,

stejně ses tříštilo tam pod převisem strmým

a vítr k zbožněným jejím nohám blíž hnal

bělostnou pěnu vlny.

Jednoho večera… Vzpomínáš? Kráčeli

jsme mlčky, zdálky jen k nám doléhalo vání

a pádla veslařů boky své smáčely

do rytmu ke šplouchání.

Vtom náhle zvláštní zvuk, na zemi cizí dosud,

ze břehů nadšených ozvěnou slyšet byl,

i vlny zbystřily – hlas, drahý mi jak osud,

pak tohle vyslovil:

„Ó, čase, zastav se v běhu svém! A vy, přízně

hodiny, v plynutí.

Nechte nás vychutnat, prchavé chvíle sklizně

nejsladších našich dní.

Je nešťastníků dost, co z kolen prosí svět,

pro ně buďte a měňte!

Snímejte z jejich dnů břemeno těžkých let,

na šťastné zapomeňte!“

Marně však prosím čas o chvilku meškání –

žene se krutě k dalším…

K noci se obracím: Počkej! Však svítání

ji dočista zas plaší…

Zbývá jen milovat, právě teď, v tyto chvíle,

pospěšmě, s rozkoší!

Čas nemá hranice a člověk nemá cíle,

čas plyne – a my s ním!

Ty čase žárlivý, jak to, že chvíle štěstí,

kdy láska opájí svou přízní naše rty,

utečou jako ty, které svým smutkem těžkým

přikryjí naše dny?

Alespoň něco z nich kdyby nám ponechal,

prožité pro nikdy, už navždycky se ztratí –

ten čas nám radost dal a potom zase vzal,

zda nám je někdy vrátí?

Věčnost a minulost, nicotné propasti,

co uděláte dnům, když skončí u vás v sítích?

Odpovězte! To nám ty vzácné radosti

už navždy chcete vzíti?

Vy tichá skaliska, jezero, lesní pásma!

Vám sebeobnovu přidal čas do vínku.

Chovej na dnešní noc, ó přírodo má krásná,

alespoň vzpomínku!

Ať je v tvém klidu i bouřných smrštích,

jezero! Ať sesdá se s drsnými horami,

ať v černých jedlích je i v kamenech, co trčí

nad tvými vodami.

Ať ji unáší van ve svém chvění a břeh

ke břehu ozvěnou ji nese, ať ji cení

od luny stříbrosvit, když paprsků svých zře

v hladině zrcadlení.

Ať vítr skučící i rákos, každý vzdech,

ať vůně, které se do sebe promíchaly,

ať vše, co slyšíme, co zříme a má dech –

ať šeptá: Milovali.

Zmlkla a srdce i oči se setkaly,

už nezachytil vzduch ni jednu kloudnou větu –

to na předlouhou pouť se duše vydaly

do zvláštních, nových světů.

Mluvit jsme nemohli: na cestě blažené

se srdce tiskla blíž a duše v jednu slily,

když ze rtů spojených k nám hlasy zmámené

věčnosti promluvily.

Alphonse de Lamartine,

ze sbírky Básnické meditace v překladu Zuzany P. Krupičkové