Čeho před smrtí nejvíce litujeme – nová kniha

Milí přátelé,

tahle kniha je jednou z těch, která se hluboko dotkla mého srdce. Patří mezi 4 knihy, které jsem si s sebou minulý týden vezla na dovolenou. Věřte nebo ne, sáhla jsem po ni jako první, i když téma, kterého se dotýká příliš dovolenkové není. Jakmile jsem se ale začetla, nemohla jsem se od ní odtrhnout, snad proto, že jsem okamžitě cítila  blízkou spřízněnost s osudem autorky knihy. I já jsem pracovala dlouhá leta v bance a i když to byla „dobrá práce“, byla to práce, která mě ubíjela. Jak jsem se již na svých stránkách zmínila, odjakživa mne zajímá téma smrti a toho, co je po ní. Přemýšlela jsem o tom již jako dítě a když zemřel můj dědeček  a já slýchala noc co noc babičku plakat, ptala jsem se v duchu, co to ta smrt  je a kam můj dědeček vlastně odešel.

Jedné noci, po té, co se mi podařilo aspoň na chvilku utěšit babičku, jsem se vrátila zpět do postele a ovlivněna  zoufalstvím, které jsem vnímala za babiččiným nářkem, jsem opět svou mysl zaměřila na otázku, co se s člověkem děje po smrti. Tak moc jsem toužila po tom, abych dostala odpověď, že se má mysl po chvíli stala jakýmsi paprskem, který pronikal hlouběji a hlouběji skrze různé vrstvy, až se nakonec odhrnul poslední závoj a já se svým vědomím propadla  kamsi do hlubokého prostoru, kde byl jen nadpozemský klid a mír a já byla obklopena a prostoupena takovou láskou, jakou jsem na Zemi ještě nepocítila… A najednou jsem pochopila, že se dědeček vrátil tam, odkud přišel a že po něm nemusím tolik truchlit. Až po více než dvaceti letech jsem o tomto svém prožitku vyprávěla babičce, když jsem vyprovázela na poslední cestu ji.

V jedné etapě svého života jsem si myslela a i to tak pociťovala, že mým posláním je pomáhat druhým při umírání, a tak jsem absolvovala roční výcvikový kurz pro pracovníky hospicu. Osud mne nakonec zavedl jinam, ale i tak mě toto téma stále zajímá a když  jako terapeutka pomáhám svým klientům zpracovávat bolest z odchodu jejich blízkých, mám pro ně hluboké pochopení a naplňuje mne ohromnou radostí, když klient v průběhu či na konci terapie dojde k uvědomění, které jsem jako dítě zažila já.

Kniha, kterou Vám dnes představuji je dle mého mínění opravdu perla,  určitě vám mimo jiné pomůže více a smysluplněji prožívat přítomný okamžik.

Autorka v této knize také velmi otevřeně popisuje svůj průchod „temnou noc duše“, to je kapitola, která může mnohým hodně ozřejmit a hlavně dát naději, že i z té nejhlubší propasti lze nalézt cestu ven . Není mnoho knih, v kterých lze tyto informace nalézt.

 

Kdyby dnešek byl vaším posledním dnem, umírali byste bez jakýchkoli výčitek? Čeho před smrtí nejvíce litujeme, kniha, která se hned po vydání stala světovým bestsellerem, začala nejdřív jako blog. Bronnie Ware nakonec uspořádala své několikaleté zkušenosti z pečovatelské služby do knihy, která se zaměřuje na to, jak můžeme od života získat co nejvíc právě teď.

 

Poté, co vyměnila kariéru v bance za paliativní péči, Bronnie Ware zjistila, že téměř každý člověk, o nějž se starala tři až dvanáct týdnů před smrtí, litoval přinejmenším jedné z následujících pěti věcí:

  1. Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých.
  2. Kéž bych tolik nepracoval.
  3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city.
  4. Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli.
  5. Kéž bych si dovolil být v životě šťastnější.

Zní to jako jednoduchá přání. Autorka však byla nablízku zoufalství svých klientů a cítila jejich opravdový zármutek nad neuskutečněnými záměry. To vše ovlivnilo její život – k lepšímu. Dokázala se zbavit osobních pochybností a smutku a začala žít svobodněji a šťastněji. Tuto zkušenost chce nyní sdílet se čtenáři.

Se smrtí se nějak vyrovnává každý z nás. Bronnie Ware přistupuje k tomuto tématu velmi citlivě. Ve své knize především dokládá, že nemá smysl čekat na vzdálenou budoucnost, ale raději žít aktivně tady a teď. „Carpe diem“ se nesmí odkládat. Autorka provází čtenáře jednotlivými příběhy lítosti a nechává je zahlédnout důsledky, ke kterým nečinnost může vést. Na konci však ukazuje, jak obrovský a spásný smysl má nalezení sil a odvahy ke změně. Kniha tak zapůsobí jako hluboký nádech čerstvého vzduchu.

Čeho před smrtí nejvíce litujeme může být skvělým dárkem pro přítele, který zvažuje změnu zaměstnání, pro někoho, kdo je „příliš zaměstnaný”, nebo pro člověka v nejlepších letech, který začal bilancovat svůj život. Čeho před smrtí nejvíc litujeme dává naději na lepší svět. Je to příběh vyprávěný skrze sdílení vlastní inspirativní a upřímné cesty. Ta nás povede k tomu, abychom byli laskavější k sobě i k ostatním a abychom žili život, pro který tu skutečně jsme.

Takže, kdyby dnešek byl vaším posledním dnem, umírali byste bez jakýchkoli výčitek?

O autorce:
Bronnie Ware je australská zpěvačka, skladatelka písniček a spisovatelka. Původně začala psát blog, který během prvního roku zhlédly více než tři miliony lidí. Jeden z jejích příspěvků nazvaný Pět věcí, kterých před smrtí nejvíce litujeme, vyvolal senzaci. „Hodně let jsem pracovala v paliativní péči. Se svými pacienty jsem poznala, že člověk hodně roste, když čelí smrti. Naučila jsem se nikdy nepodceňovat lidskou kapacitu růstu. Některé změny byly neobyčejné. Každý z klientů čelil různým emocím – popření, strachu, výčitkám a nakonec přijetí. Každý z nich našel před smrtí mír, každý z nich! Život je volba. Je to váš život. Volte vědomě, volte moudře, volte upřímně. Volte štěstí.”

 

Rozhovor s Bronnie Ware ke knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme.

Vyslechla jste spoustu příběhů lítosti. Čeho vy sama nejvíc litujete a jak se s tím vyrovnáváte?
I když bych některé věci v minulosti udělala jinak, naučila jsem se pracovat víc se soucitem než s lítostí. Je laskavější mít sama se sebou soucit, než se krutě soudit a litovat.

Proč si myslíte, že cítíme lítost za to, co jsme vědomě udělali, i za to, co jsme neudělali? Odkud pochází to nutkání “cítit lítost”?

To, co jsme udělali i neudělali, má své odezvy a ohlédnutí nazpět nám často prozrazuje, o co vlastně šlo. Pocit lítosti je jednou z forem sebehodnocení, která pramení z bilancování.

Jakou radu máte pro ty, kteří hledají smysl života?

Poslouchejte své srdce. To, co potřebujete vědět, vypluje na povrch v tichých a klidných chvílích, ne když se budete nutit. Buďte dost odvážní a věřte si při každém kroku. Nemusíte přesně rozumět tomu, co a proč se děje. Ale věřte tomu, že vaše srdce vás povede správným směrem.

Lidé velmi často litují toho, že neudržovali kontakty se svými přáteli. Jaká je podle vás role sociálních médií a blogů ve vytváření kontaktů? Jak vám pomohl blog v získávání nových kontaktů?

Sociální media a blogování zmenšují svět a spojují stejně smýšlející lidi. Kontakty, které tu vznikají, dělají život bohatším. Mohou, anebo nemusejí se z nich stát skutečná, fyzická přátelství. Kdyby nebylo internetu, tyto vztahy by nikdy nevznikly. Mají svoji váhu, ovlivňují naše životy a nabízejí podporu lidem, kteří hledají druhé s ohledem na své možnosti.

Pro mě osobně je největším uspokojením vědomí, že si sama vážím své práce. Skutečnost, že hodně lidí se k té práci přidává, mě hřeje a připomíná mi, jak mnoho z nás smýšlí podobně bez ohledu na kulturní rozdíly. Znovu se tak utvrzuji v tom, že jsou tu další lidé, kteří se nebojí pozitivní a vědomé změny, a to mě současně inspiruje.

Můžete říci, jaká rozhodnutí jste udělala, abyste žila bohatší a rozmanitější život? Jaké volby jste musela podstoupit, abyste se posunula dopředu, i přesto, že vás okolí zrazovalo?

Každý projev víry, který jsem učinila, a bylo jich hodně, obohatil můj život, i když se někdy neobjevil ve správný čas. Věřit si může vyžadovat velkou odvahu, ale také to nabízí překvapení a možnost vydat se novým směrem, který nemusí být vždycky hned zřejmý.

Opustit práci v bance bylo mým prvním skokem do neznáma. Lidé mi říkali, že jsem blázen, když se vzdávám tak “dobrého a bezpečného” místa v době, kdy přichází recese, že bych si měla držet stálý příjem a vůbec že jsem cvok, když chci odejít ze zaměstnání, a přitom nevím, kde skončím. O měsíc později už jsem bydlela na nádherném tropickém ostrově a měla jsem práci na plný úvazek. Volné dny jsem trávila putováním po krásných deštných lesích, potápěním nebo sledováním velkolepých západů slunce, jaké jsem si předtím nedokázala představit. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Moje odvaha byla odměněna.

Jaká “malá hrdinství” se snažíte dělat každý den, abyste zůstala sama sebou?

Meditace mi pomáhá zůstat v kontaktu se sebou samou a s mojí vnitřní pravdou. Žít mimo názory ostatních je skutečný projev hrdinství, žít život, který mi dává smysl, i když mě to někdy vystavuje negativním soudům. Nesoudit se je také projevem svobody.

Když jsem četla vaši knihu, vzpomněla jsem si na rčení, které vyjadřuje promarněné příležitosti: “pozdě bycha honit”. Co si myslíte o tom, že dveře, které se jednou zavřou, už zůstanou zavřené navždy?

Rčení “pozdě bycha honit” je samozřejmě cítit lítostí a zmařenými příležitostmi. Je to také hodnocení, proto mě to vrací zpátky k soucitu. Raději než soudit sebe nebo ostatní nebo žít s pocitem lítosti, měli bychom pomocí soucitu přijmout to, jací jsme byli dříve a jací jsme teď. To samé platí pro hodnocení ostatních.

Ze své zkušenosti vím, že když jsou nějaké dveře navždy zavřené, je nejlepší čas poohlédnout se po nových dveřích. A je jich vždycky dost! Občas děkuji za to, že se za mnou některé dveře zavřely, nebo jsem se do nich dokonce vůbec nedostala, i když mě to tehdy trápilo. To jsou chvíle, kdy víra a odvaha vzdát se něčeho jsou nejvíc potřeba. A taky to jsou chvíle, když život přináší ta nejlepší překvapení.

Pracovala jste s několika zajímavými sociálními skupinami. Můžete říci, co vás táhne ke skupinám lidí, kteří jsou často pro společnost neviditelní, např. vězenkyně nebo senioři? Co vás nutí vyhledávat vztahy s lidmi, kteří jsou v určitém slova smyslu opomíjení?

Myslím, že jsem bytostný lidumil, takže si všímám všech vrstev společnosti včetně těch, které většina nechává stranou zájmu. Věřím v hodnotu každého člověka. Každý člověk má také svůj osobní příběh, který může vyprávět a z něhož se můžeme něco naučit.

Litují lidé nějakých běžných věcí, které se týkají lásky, sexu nebo vztahů?

Mezi nejčastější patří lítost nad tím, že lidé neměli dost odvahy říci druhým, že je milují nebo si jich váží.

A s tím souvisí i přání mluvit otevřeně. Slyšela jsem, že v jakémsi výzkumu v Anglii někteří lidé litovali, že si neužili vice sexu. U svých klientů jsem se s tím nikdy nesetkala. Možná si to mysleli, ale nikdy mi to neřekli. Několik klientů se vyjádřilo, že v oblasti sexu se k sobě měli chovat s větší sebeúctou.

Zdroj: Hay House Publishersm, www.hayhouse.co.uk

Překlad: Jitka Pourová

 Ukázka z knihy:

Z kapitoly : Druhá věc, které litujeme – Neměl jsem pracovat tak tvrdě

„Když jsem v následujícím týdnu viděla, jak John rychle chátrá, byla jsem opravdu vděčná, že jsme si do té restaurace zašli. Z domu už nevyjde. Možná mu zbývalo ještě několik týdnů nebo ani to ne, ale síla z něj velmi rychle vyprchávala. Později odpoledne jsme seděli na balkóně a dívali se na západ slunce nad mostem Harbour a Operou. John měl na sobě župan a pantofle, snažil se trochu jíst, ale dalo mu to strašnou práci. „Netrapte se s tím, Johne, jezte, jenom když můžete nebo chcete,“ řekla jsem a oba jsme věděli, co za tou větou zůstává nevyřčeno. John umíral a už to nebude dlouho trvat. Přikývl, položil vidličku na talíř a podal mi ho. Odložila jsem tác stranou a dál jsme se dívali na zapadající slunce.

Zčistajasna v tom klidu a míru John prohlásil: „Lituji, že jsem pracoval tak tvrdě, Bronnie. Byl jsem hlupák, úplný pitomec.“ Seděla jsem v druhém křesílku na balkoně a jen se na něj podívala. Nepotřeboval pobízet, aby pokračoval. „Pracoval jsem příliš tvrdě a teď jsem osamělý, umírající muž. Nejhorší je, že jsem byl osamělý celou penzi, a nemusel jsem být.“ Poslouchala jsem a on mi vyprávěl celý příběh.

John a Margaret vychovali pět dětí, z nichž čtyři už mají vlastní děti. Poslední syn zemřel, když mu bylo něco přes třicet. Když všechny děti dospěly a osamostatnily se, Margaret Johna požádala, aby odešel do penze. Byli oba zdraví a v dobré kondici a měli dostatek peněz, aby si důchod mohli užít. Jenže on pořád říkal, že možná budou potřebovat víc peněz. Margaret pokaždé odpověděla, že by v případě nutnosti mohli prodat svůj obrovský, teď skoro prázdný dům, tím získat potřebné peníze a koupit si něco vhodnějšího. Tahle bitva mezi nimi trvala patnáct let a on celou tu dobu pracoval.

Margaret byla osamělá a toužila oživit jejich soužití bez dětí i práce. Celé roky se kochala katalogy cestovních kanceláří a navrhovala, kam všude by se mohli spolu podívat. John také toužil více cestovat a souhlasil s každou cestou, kterou Margaret navrhla. Bohužel mu však lichotilo postavení, které mu poskytovala jeho práce. Pověděl mi, že samotnou práci nijak rád neměl, jen tu roli, kterou díky ní zastával ve společnosti a mezi přáteli. Stal se tak trochu závislým na shonu při uzavírání obchodů.

Jednou večer, když ho Margaret v slzách prosila, aby konečně odešel do penze, se podíval na tu krásnou ženu a uvědomil si, že ona je nejenom zoufale osamělá a touží po jeho společnosti, ale že už jsou oba staří. Ta báječná žena velmi trpělivě čekala, až z práce odejde. Když se na ni podíval, viděl ji stejně krásnou jako v den, kdy se seznámili. Ale poprvé v životě Johna napadlo, že nebudou žít věčně.

Sice se tomu vzpíral z důvodů, které dnes nedokázal obhájit, ale nakonec s penzí souhlasil. Margaret vyskočila, objala ho a smutné slzy se proměnily v radostné. Ale úsměv jí nevydržel dlouho, zmizel v okamžiku, kdy John dodal „za rok“. Ve firmě měl rozjednaný nový obchod a chtěl ho dotáhnout do konce. Čekala na jeho důchod patnáct let, určitě dokáže počkat ještě jeden rok. Byl to kompromis, ale souhlasila jenom neochotně. Když slunce zmizelo za obzorem, John mi řekl, že se ještě dnes cítí jako hrozný sobec, když se tehdy tak rozhodl a nedokázal do důchodu odejít kvůli tomu jedinému, poslednímu obchodu.

Milovaná manželka snila o téhle chvíli celé roky a teď se sny začaly zhmotňovat. Začala skutečně plánovat a pravidelně si telefonovala s cestovní kanceláří. Každý večer, když přišel John domů, na něj čekala s přichystanou večeří. Když jedli u stolu, u něhož kdysi sedávala celá jejich rodina, nadšeně mu vyprávěla, o čem přemýšlela a co ji napadlo. John se už pomalu začínal na penzi také těšit, i když stále trval na tom, že těch dvanáct měsíců dokončí, pokud Margaret občas navrhla něco jiného.

Čtyři měsíce poté, co s odchodem do důchodu souhlasil, se Margaret začala cítit zle. Nejdřív to byly jen nevolnosti, ale trvaly skoro týden a nepolevovaly. „Na zítřek jsem se objednala k doktorovi,“ řekla mu, když přišel z práce. Na město se už snesla tma. V dálce jezdila auta, v nichž seděli lidé, kteří se vraceli z práce domů. „Určitě to nebude nic vážného,“ řekla.

John měl o ni sice starost, ale že to může být horší, ho napadlo až druhý den večer, kdy mu Margaret řekla, že doktor navrhl další testy. Výsledky měly přijít až za týden, ale její potíže a nakonec bolest byly stále horší a to jim prozradilo, že je něco opravdu špatně. Ale nečekal jak moc špatně. Margaret umírala.

Tolik času trávíme spřádáním plánů do budoucna, často spoléháme na věci, které se mají stát někdy později, ale určitě zajistí naše štěstí, nebo předpokládáme, že máme nekonečně mnoho času, a přitom jediné, co v životě máme, je dnešek. Nebylo těžké pochopit, jak hluboce toho John dodnes lituje. Chápu, že lidé dokážou milovat svoji práci a že není nutné se kvůli tomu cítit provinile. Já teď taky milovala svou práci, přestože ji často provázel smutek.

Ale když jsem se ho zeptala, jestli by si svou práci tolik užíval, kdyby neměl takovou podporu v rodině, John zavrtěl hlavou. „Práci jsem měl samozřejmě celkem rád. A určitě se mi líbilo postavení, které jsem měl, i když k čemu to teď je? Méně času jsem věnoval tomu, co mě skutečně udržovalo v životě na nohou: Margaretě a rodině, mé drahé Margaretě. Vždycky mě milovala a podporovala. Ale já jí to neoplácel. Byla také velice zábavná. Společně bychom si užili krásné časy, kdybychom začali cestovat.“

Margaret zemřela tři měsíce před Johnovým plánovaným odchodem do důchodu, i když už v té penzi vlastně byl kvůli jejímu zdravotnímu stavu. John se mi svěřil, jak se po celý důchod trápil výčitkami. I když se nakonec dokázal do jisté míry smířit se svou „chybou“, jak tomu říkal, teď toužil po tom, aby ty roky procestoval a prosmál s Margaret.

„Myslím, že jsem se bál. Ano, bál jsem se. Úplně jsem zkostnatěl. Moje postavení mě svým způsobem omezilo. Samozřejmě když tu teď sedím a smrt mi klepe na dveře, chápu, že v životě bohatě stačí být dobrým člověkem. Proč tolik visíme na materiálním světě, abychom si potvrdili vlastní hodnotu?“ John přemýšlel nahlas a věty, které chvílemi pronášel, byly plné smutku nad minulými i budoucími generacemi, které chtějí všechno, a svoji důležitost opírají o to, co vlastní a co udělali, místo aby se soustředili na to, jaké mají srdce.

„Chtít lepší život, na tom není nic špatného. Aby nebylo mýlky,“ pokračoval. „Jenomže jak se pořád ženeme za něčím víc a potřebujeme se zviditelnit svými úspěchy a majetkem, může nám to bránit dělat ty opravdu důležité věci, jako trávit čas se svými milovanými, dělat věci, které máme rádi, a udržovat rovnováhu. Nejspíš jde v podstatě o správné vyvažování, že?“

Souhlasila jsem a mlčky přikyvovala. Nad námi už vyšlo několik hvězd a na vodě se odrážela barevná světla města.“

 

2. Ukázka z knihy

Z kapitoly : Usmívat se a vědět

“Všichni jsme svým způsobem zranitelní jako křehké skleněné koule. Představte si starou žárovku s bublinou z tenkého skla. Část z nás je jako ta křehká světelná koule. Zevnitř září krásné světlo, které dokáže odevšad zahnat tmu. Když se narodíme, jasně záříme a přinášíme krásné světlo a štěstí všem. Lidé obdivují naši krásu a světlo.

Časem se na nás začne lepit špína. Ta špína není z nás. Je z lidí, kteří ji na nás házejí. Patří sice jim, ale oni ji na nás házejí i tak. Po nějaké době tu špínu po nás házejí nejen ti, kdo jsou nám nejblíž. Začnou s tím spolužáci ze školy, spolupracovníci, společnost a spousta dalších, na které narazíme. Na každého to zapůsobí jinak, někdo se stane obětí, někdo rváčem, někteří to spolknou a dlouho to v nich zůstane, někteří vypadají, že to přirozeně ze sebe pouštějí. bez ohledu na to, jak to na nás na první pohled působí, v každém případě to zabrání tomu, aby naše původní světlo a dobro zářilo.

Jelikož na nás háže špínu tolik lidí, usoudíme, že musejí mít pravdu. Tak se k nim přidáme a hážeme špínu taky. Proč ne? Když po nás háže špínu tolik lidí, nemůžou se přece mýlit. Když budu na sebe házet špínu, pak to musí být normální, a házet špínu na jiné také musí být v pořádku. Ano, přihodím ještě trochu a nechám ostatní, aby ji dál házeli na mě. Nakonec vlečete tolik špíny, že vás to nejen tlačí k zemi, ale vaše světlo už vůbec není vidět. Každý centimetr těla máte pokrytý blátem. Spoustu ho naházeli jiní a něco také vy, když jste se k nim přidali a začali špínu na sebe házet také.

Pak si jednoho dne vzpomenete, že ve vás kdysi svítilo krásné světlo. Jenže všechno potemnělo tak dávno, že si na tuhle svoji část sotva vzpomínáte. Ale občas, když jste v klidu a sami, ji stále cítíte  Teplá zář svítí uvnitř celou dobu, bez ohledu na tmu, která ji obklopuje. Uvědomíte si, že znovu chcete zářit. Chcete si  připomenout, jak vypadáte, když po sobě nevláčíte špínu z jiných ani ze sebe.

Pomalu začnete ze sebe trochu špíny seškrabávat. Ale musí se to dělat velmi opatrně, protože pod tou vrstvou jste neuvěřitelně křehcí. Když se to pokusíte udělat moc hrubě nebo rychle, roztříštíte se a už nikdy světlo nespatříte.

Takže pomalu a trpělivě čistíte. Vytryskne tenký paprsek světla a vy znovu zahlédnete svou krásu. Je to příjemné. Pak na vás zase někdo hodí další špínu a vy musíte čistit znova. Takže ten kousek setřete a čistíte dál. Nad tím, co uvidíte, se však vyděsíte, a raději znovu na sebe hodíte trochu špíny. Nezasloužíte si zářit tak jasně. Sem s tou špínou. Ale světlo zahlédlo něco zvenčí a začne zářit jasněji. Chce, aby bylo vidět.

S každým dalším paprskem, který prosvitne ven, se začínáte cítit lépe. Zakoušíte, jak by bylo skvělé zbavit se všeho, co s sebou vláčíte. To vás přiměje uvědomit si, kolik toho všichni ostatní také vláčí, a vzbudí to ve vás soucit. Rozhodnete se, že od této chvíle už na nikoho nebudete špínu házet. Koneckonců, jak můžeme všichni zářit co nejlépe, když budeme všude kydat špínu a házet ji na jiné? Takže se znovu pustíte do práce na sobě a opatrně seškrábnete zase kousek. Ale vzrušení narůstá pokaždé, když ven prorazí další svazek paprsků a vy zahlédnete, jak jste krásní a jak záříte.

Občas jste v pokušení znovu trochu té špíny na sebe nebo na jiné hodit, jak jste byli skoro celý život zvyklí. Ale teď vidíte, jak ty úzké paprsky světla, které z vás vycházejí, pomáhají jiným, kteří také začínají být kurážní. Začínají ze sebe seškrabovat špínu. Také si musejí počínat velmi opatrně, protože všichni jsou křehcí a jemní a můžou se velmi snadno rozbít. Chcete pomáhat jiným, aby se očistili. jenže to musejí udělat sami, protože nikdo kromě nich neví, jak křehcí pod tou vrstvou jsou.

Nanejvýš můžete jiným ukázat, jak jste to udělali vy, a to jim možná pomůže. Ale práci musejí vykonat sami, svým vlastním tempem a vlastním způsobem. A samozřejmě že ne všichni mají odvahu nebo sílu udělat to všechno najednou. Takže jste trpěliví, uctiví a soucitní, protože už chápete, že někdy to může být velice bolestivý a děsivý zážitek.

Vy sami se cítíte dobře. Je to nový pocit, ale moc se vám líbí. Takže na sebe už definitivně přestanete házet špínu, protože začínáte milovat krásu, kterou jste objevili, a vaše světlo září čím dál jasněji. Paprsky světla z vás vycházejí už do všech stran. Ale trocha nejstaršího bahna je na vás stále přilepená, odstranit ji je to nejtěžší. Za ty desítky let se tam hezky zabydlela. Nikam jinam se jí nechce. Čím více se blížíte světlu, tím jemněji musíte drhnout. Ale tato vrstva bahna drží o to tvrdohlavěji a odhodlaněji.

Byla to strašná dřina a jste hodně unavení. Už takhle jste na tom rozhodně mnohem líp. Možná to bude stačit. Možná můžu žít s tou poslední vrstvou bahna a svítit prostě tak, jak to teď dokážu. Ale světlo je silné a odhodlané. Chce, abyste svítili co nejjasněji. Takže vám dodá ještě víc síly a vy očistíte i ten zbytek.

Nakonec jste to dokázali a vaše zář všechny ochromí, zvlášť vás. Neměli jste tušení, jak můžete být tak krásní a svítit tak oslnivě, když jste teď poblíž jiných světelných koulí, ony také zatouží jasně svítit, protože vidí vaši krásu a ta jim připomíná, že ji někde v sobě také mají. Jen na to zapomněly kvůli všemu tomu blátu, které s sebou vláčí.

Některé světelné koule si myslí, že je příliš těžké svoje světlo ukazovat, tak se shluknou do tmy a snaží se přesvědčit samy sebe a navzájem, že jsou takhle šťastné. Kdo se potřebuje takhle dřít, když už jsme si zvykly svou špínu nosit? No, mně se to takhle líbí, říkají, a ještě rozhážu trochu bahna kolem sebe. Vyrazím hned teď hodit trochu špíny na ta jasná světla tamhle, když jsou tak šťastná a mají se dobře. Jak se opovažujete takhle si užívat?

Takže potemnělá svítidla vyrazí ven s nákladem špíny, a začnou ji házet. V hordě jim to jde líp, v jednotě je síla a tak dál. Jenže už nevidí tak jasně, protože všechno tolik svítí, když se tu pořád něco čistí. Ale zahlédnou několik svítidel, která spokojeně a jasně září, protože právě ze sebe seškrábala všechnu špínu. A tak na ně potemnělá svítidla naházejí celé hromady další špíny. Jenže ta nedrží. Co se to děje?  Držela přece vždycky.

Nevědí však, že světlo bylo sice celé roky schované, ale neustále uvnitř sílilo. Teď září tak teple a jasně, že bahno se už na něm neudrží. Prostě sklouzne a nenechá po sobě ani stopu. A takhle záříme i my. Máte v sobě světlo, které je krásné a může se rozzářit. Jenže potřebuje mít se sebou trpělivost a být k sobě jemní, abychom mohli odstranit všechnu špínu, s níž se po desítky let vláčíme. S každým kouskem, který seškrábete, prosvitne další kousek vašeho pravého já.

Každá věc, které litovali teď už zesnulí lidé a o níž jsem se dověděla u jejich smrtelného lože, vyžaduje odvahu a lásku, abyste ji zdolali. Ale volba je na vás. Jako světlo, které chce zářit jasně a radostně, i vy v sobě máte něco, co vás povede krok za krokem.

Buďme takoví, jací jsme, najděme rovnováhu, mluvme upřímně, važme si těch, koho máme rádi, a dovolme si být šťastní. Když to uděláme, pak nejenže projevíme úctu sami k sobě, ale i k těm, kdo si ve svých posledních týdnech zoufali, jelikož neměli kuráž udělat to ve svém životě dřív. Rozhodnutí je na vás. Váš život patří jen vám.

Když se vám do cesty nahrnou všemožné problémy a vy uvažujete, co z toho pro pána vzejde, jak najdete klid v určitém vztahu, kdy získáte potřebné kontakty nebo jak seženete peníze na něco, co chystáte, prostě si vzpomeňte, že co chce vaše srdce,to taky chce vás. Jen tomu musíte občas uhnout z cesty. Udělejte co můžete, a pak tomu nechejte volný průběh. Ustupte sami sobě z cesty.

Když tedy poodstoupíte, pořádně se narovnejte, vypněte hruď, a s láskou se nadechněte. Buďte hrdí na to, jací už jste, neztrácejte víru a důvěru, že si očekávané zasloužíte, že vaše modlitby byly vyslyšeny a že jejich splnění už je na cestě k vám. A jen si vzpomeňte na jednu větičku. Důležité je umívat se a vědět. Prostě usmívat se a vědět.“

 

Milí přátelé, k tomu již není co dodat, co říkáte ?

Sofie

 

Pro www. novoucestou.cz napsala Sofie H.


Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *