K zamyšlení

Láska neztrácí své ostří a nestává se nudnou, když stárnete, pokud se nestanete nudnými vy…

Reálná vášeň nevychází z těla, ale z vědomí. Měl by věk určovat žár duše? Láska sama se nezeslabuje, když stárneme. Příliš často ji ale oslabuje ochota, s jakou ji vítáme. Když jsme mladí, milujeme divoce a nebojácně, dokud se nenaučíme, čeho se máme bát. A pak začneme nezpracovanou bolest nakládat vrstvu po vrstvě na více a více vztahů až naše hořkost a strach předčí všechno kromě naší schopnosti naprostého štěstí.

Věk našich buněk nemá naprosto co dělat  s naší schopností přitahovat lásku a udržet ji. Střední věk není době, kdy bychom měli říkat: „Teď se spokojím s něčím pohodlným. Neměli bychom přijmout zjednodušený závěr, že léta vášně jsou za námi. Vášeň není funkcí našeho věku. Může se pohybovat od čakry k čakře, ale vždy bude vášní.

Láska neztrácí své ostří a nestává se nudnou, když stárnete, pokud se nestanete nudnými vy. Věk vás může učinit schopnějšími hodnotit u druhých věci, které jste dříve neviděli, protože jste byli tak zaneprázdněni pohledem na sebe. Dokud nebudete obývat celou svou bytost, budete stále hledat svou úplnost v někom jiném. A to samozřejmě  nikdy nebude fungovat. Láska zde není proto, aby konkurovala vašemu vesmíru, ale aby jej rozšířila.

Nemůžete vidět pravou zemi zázraků v jiné osobě, dokud neprozkoumáte tu zemi zázraků v sobě. To se začne dít v určitém věku, ať si to přejete nebo ne. A změní vás to. Nahromaděné zkušenosti světa zlomí vaše srdce, ale také je otevřou. Proti lidskému utrpení nejsou žádné jisté ochrany. Ani vztah, který prožíváme, ani nějaké jiné okolnosti nás nemohou ochránit před potenciálním zlomením srdce. Ať jsou údolí jakákoli, náš osud se v každém případě objeví. Ale když jsme otevřeni pro zážitek, je zde krása oceněného nyní. když už nepokládáme dobro v životě za dané, dospějeme k pokoře a vděčnosti, které víc než vynahradí to, co už nejsou zbytky naší nevinnosti. nevinnost odchází, ale láska zůstává. Nedá se s tím dělat nic jiného, než přijmout pravdu. Rozevřít své paže a nasát své nyní do sebe…

Marianne Williamson, Čas zázraků