K zamyšlení

Ptejme se: Jsme vůbec ochotní se alespoň zastavit, když zjistíme, že se zase necháváme strhnout starými programy? A dokážeme se za to nestydět? Máme alespoň vůli přestat se považovat za chodící problém a místo toho vidět, že jsme zkrátka obyčejnou lidskou bytostí a že máme příležitost se v kterémkoli okamžiku uvolnit a přestat jednat předvídatelně?

Je třeba pohlížet na sebe i na svou situaci s vlídností a vědět, že se s tím dá pracovat. Jsme v zajetí stereotypů uchopování a lpění, které způsobují ustavičné opakování týchž myšlenek a reakcí. Vytváříme si tak celý svůj svět. Když se nám to podaří uvidět, byť jen na jedinou vteřinu, jsme na cestě k přirozenému odhalení, jak zvrátit proces, kterým činíme všechno pevné a neměnné. Objevíme způsob, jak prokouknout zdánlivou stísněnost a klaustrofobii světa, jak odložit staleté břemeno a jak vykročit novou cestou.