Trocha poesie

Podzim

Zdravím vás, lesy, z vašich korun málo zbývá,

jen zlaté listí je poslední parádou!

Sklonku překrásných dní, já s tvým zármutkem splývám,

ve zdejších končinách souzní s mou náladou!

Zasněným krokem brázdím cesty vylidněné

a dychtím naposled spatřit tu slabou zář

již blednoucího slunce, jehož světlo němé

jen stěží odkryje tajemství lesa tvář.

Ano, v těch kalných dnech, kdy vše v podzimních stráních

zmírá, já nacházím kouzlo, jež přesvědčí…

Odchodem přítele, posledním pousmáním

spanilých retů jsou, které smrt umlčí.

I já se, připraven opustit dráhu žití,

v pláči svých dlouhých dní s nadějí zlomenou

ohlížím naposled žárlivým okem lidí,

již těšit z jejích krás sotva se dovedou.

Země, slunce a doly, přírodo má krásná,

dlužím vám slzu, až do hrobu bude spět.

Je tolik sladký vzduch! Zář světla je tak jasná!

Z pohledu umrlce vždy nádherný je svět.

Jak rád bych nyní vypil až do dna i s kalem

svůj pohár, v kterém čpí sladký punč hořkosti.

Kdo ví, možná, že v číši, z které život s žalem

pil jsem, zůstala přec kapička sladkosti.

Možná, že budoucnost mi kdesi v skrytu chová

trochu radosti, když naděje nezbývá,

možná, že našel bych i spřízněného tvora,

jenž někde v zástupu jen pro mne přebývá.

Když květ uvadá, svou vůni odkáže větru –

slunci a životu to jeho loučení…

Tak umřu také já, však duše spíš, než v světu

zmizí jak smutný tón v propasti mlčení.

Alphonse De Lamartine, ze sbírky Básnické meditace